Co vše může zažít “dofák”
Zapomenutý klobouk, koupání v potoce, zpěv ptáků … to vše můžete zažít jako “dofák”, který se vydal na dobrodružnou expedici
Jak jistě víte, svět může být i veselým místem. A také my „dofáci“, již jsme se vydali na červnovou dobrodružnou expedici, máme smysl pro humor. Tento jsme využili jako spojnici mezi světem a naším DofE. A protože cílem programu DofE je kromě seberozvoje v talentu, sportu a konání dobrovolné činnosti i nějaké to propojení se světem kolem nás, cíl ostré expedice zněl tedy jasně. Budeme sbírat vtipy!
Dovolte, abych vám povyprávěl o tom, jak celá naše dobrodružná expedice probíhala. Pojďme na to hezky od začátku…
Vše začalo v pátek už kolem půl šesté ráno, kdy nám odjížděl vlak z hlučínského nádraží směrem do Města Albrechtice. Cesta probíhala hladce – tedy skoro hladce. Lukáš si totiž ve vlaku zapomněl klobouček. Někteří z vás si teď možná řekli: „Klobouk, a co!“ Ale pro člověka, kterého čeká několik kilometrů na slunci s těžkým batohem na zádech, to není žádná maličkost. Do Města Albrechtice jsme nakonec dorazili v plném počtu a expedice se mohla naplno rozjet, což znamenalo, že jsme se vrhli na své svačiny. Přece jen platí „najezený člověk, šťastný člověk“, to věděl už Abraham Maslow. S hřejivým pocitem v břiše jsme tedy vyšli vstříc divoké přírodě. Naše kroky směřovaly do obce Hošťálkovy, která měla být naším stanovištěm pro následující noc.
Samozřejmě jsme nezapomněli na náš expediční cíl a cestu jsme si snažili zpříjemnit sbíráním vtipů. A jak nám to šlo? Upřímně? Nešlo! Respektive osobám, na které jsme se s prosbou o vtip obrátili, vtipkování příliš nešlo. Místo vtipu jsme vesměs dostali tuto odpověď: „Promiňte, zrovna teď si nevzpomenu!“ nebo „Spěchám!“ Také jsme se dočkali jedné zcela originální a překvapující odpovědi: „Omlouvám se, ale po ránu bohužel nemám na vtipy náladu.“
Po několika kilometrech jsme ovšem začali řešit podstatnější věci, zvláště ty, které se týkaly našeho přežití. Jednalo se o krutý souboj s hmyzem, horkem. A jelikož větší část naší cesty vedla lesem, taktéž s kopřivami. Dostatečné zásoby vody a repelentu však způsobily, že jsme tento souboj neprohráli, ale ani nevyhráli. Zkrátka, souboj DofE vs přírodní živly skončil remízou. S konečným skórem jeden vtip jsme šťastně dorazili do cíle, kde na nás čekal zasloužený odpočinek a osvěžení v místním potoku. Dočkali jsme se dokonce i druhého vtipu v podání naší paní profesorky. Poté už jen stačilo rozbalit stany, zapálit ohniště a ve skvělé večerní atmosféře si užít poslední chvíle před začátkem dalšího dne.
Někdo by se mohl pozastavit nad tím, jak jsme se s absencí budíku vzbudili? Odpověď je jednoduchá, probuzení zařídili ptáci. Jelikož náš tábor byl v obležení opeřenců, kterým se zřejmě nelíbilo narušení jejich lesní pohody a klidu, bylo o budíček postaráno, a to docela brzy. Říká se, že snídaně je základ dne. Je jedno, jestli tomu věříte, či ne, na expedici to totiž pravda je. Snídaně tedy musela být opravdu vydatná. V té souvislosti bych chtěl zmínit ochotu místních lidí, kteří byli natolik laskaví, že nás již časně ráno nechali doplnit zásoby vody, protože nás čekal další letní parný den. A jelikož se jednalo nejen o milé, ale také o velice veselé jedince, sdělili nám další vtip. Na našem kontu tedy byly celkem tři vtipy… A tak už to zůstalo až do konce expedice.
V sobotu naše cesta směřovala ke konci trasy – ke krnovskému nádraží. Cestu na něj jsme si užili stejně jako trasu včerejší. Byla plná legrace, dobré nálady a skupinové spolupráce. Nasednutím na vlak v Krnově naše expedice skončila.
A k čemu jsme to vlastně celé podnikli? Jelikož je celá naše DofE parta plná skvělých lidí, byla expedice zdrojem úžasných momentů a zážitků, které v nás zůstanou minimálně do další expedice, na kterou se už teď velmi těšíme.
Ondřej Wažik, sekunda
